Je paradoxem, že na jednu jsou lidí, kteří svůj život věnují práci obdivování a zatracováni zároveň. Ano, je úžasné kolik práce zvládnou, jaké mají výsledky, co všechno už v životě dokázali. Ale za jakou cenu? Tráví vůbec nějaký čas se svou rodinou, tedy pokud ji mají? Mají nějaké koníčky? Věnují se i něčemu jinému, než je práce?
Workoholismus je fenoménem moderní doby. Tvrdá práce a žádný volný čas se pro mnoho lidí stala životním stylem. A když vidíme jejich úspěchy, jejich schopnosti, tak máme pocit, že to byla dobrá volba. Že právě oni se vydali na správnou cestu a dosahují jednoho snu za druhým. Jenže tenhle životní styl si vybírá svou daň, kterou už mnoho z nás nevidí, protože se soustředíme jen na to, co ten člověk získal. Často však i o mnoho přišel.
Člověk, který se rozhodne žít svou prací nemá prostor pro vztahy, nebo jen velmi málo. Přátelství postupně vyhasínají, s rodinou vídá jen výjimečně, milostné vztahy nemají dlouhé trvání. Málokdo dokáže udržet takové tempo. A že by to mohlo fungovat, pokud by spolu byli dva lidé se stejnými prioritami? Možná ano, ale kde si ve svých pracovních rozvrzích najdou čas, aby se vůbec setkali? A má pak takový vztah cenu?
Jenže to není jediná negativní rovina takového životního stylu. Obětovat vše své práci a své kariéře zahrnuje často i vlastní zdraví. Odpočinek je pro zbabělce. Nikdy není prostor zpomalit, protože konkurence je stále ve střehu a čeká na sebemenší zaváhání, na sebemenší chybu. Takže pracovní tempo je rychlé od brzkého rána do pozdní noci. A lidské tělo na něco takového není stavěné.
I když se člověk zpočátku vyhřívá v paprscích uznání a obdivu, dlouhodobě takový životní styl zkrátka není udržitelný. Vždycky je potřeba trochu zpomalit, trochu ubrat a najít ten správný balanc mezi prací a osobním životem. Být šťastný v jedné oblasti života neznamená být automaticky šťastný i ve všech ostatních. Práce a kariéra je pouze jednou z mnoha součástí našeho života.